Líí- 6. kapitola

V nějaké části cesty nás přestali sledovat úplně a my si konečně odpočinuli na pevné zemi. Blesk usnul a já si dala k jídlu nějaké ovoce. Moc mě nepřekvapilo, když sem v dálce viděla jezdce. Jen mě překvapilo že jen jednoho. Popadla sem první klacek co sem našla. Jak se stále přibližoval někoho mi připomínal. No byl to Murtangh tak se už nedivim že přijel sám na mě stačí bohatě.

"Můžeš mi vysvětlit co tě to napadlo? Ukrást dračí vejce! Si sebevrah nebo co!"

"Uklidni se laskavě ano? A ne nejsem sebevrah."

"Mám tě dovést ke králi a je mu jedno jestli budeš živá nebo mrtvá."

"Oba dva víme, že bez boje se nevzdám" povzdychnul si a vytáhl meč. Stálo to za prd, já s tím svým klackem sem úplně neškodná, jak ryba na suchu. Seděl na mě a držel mi ruce dokonce mu na to stačila jedna. Vzedmula se ve mně vlna bezmoci, vzteku a smutku.

"Tak mě zabij na co čekáš?" podíval se na mě, oči rozšířené. Přiznávám se ujely mi nervy.

"Ale já tě nechci zabít." Řekl a vstal ze mě a pomohl mi vstát. Podívala sem se do jeho očí a smutně se usmála.

"Oba víme co máme dělat" odpověděla sem a odstoupila od něho. S povzdechem si vzal  meč. Jen sem kývla a nechala se unášet vlnami emocí co mě zaplavily. Zahájil útok, ucítila sem sílu, velkou sílu, rozpažila sem ruce a nechala to proudit skrs ně ven. Oheň obklíčil Murtangha a ten jen lapal po dechu, na víc se nezmohl, chudáček. Přiletěl Trn, ale i jeho oheň uvěznil.

"Okamžitě vypadni a už se nevracej a králi vyřiď že se jen tak nedám." oheň zmizel Murtangh přišel ke mně obejmul mě a odletěl na Trnovy.

"Já si tě, ale někde najdu" zakřičel na mě, myslím že mi bude chybět. Docela sem si na něj zvykla.

O tři dny později

Už bych u tý Surdy měla bejt. Vejce v mé brašně mě čím dál víc tížilo a měla sem divnej pocit. Slezla sem z Bleska a vytáhla vejce. Ozvalo se rupání a křupání a..... a.... vejce ruplo. V klíně na mě koukal nádherném zelenej dráček, nemohla sem si pomoct a tak sem ho pohladila. Jenom co sem se dotkla jeho šupinek na hlavě projel mnou ledový nevimco, okamžitě sem ucukla a podívala se na svoji dlaň, byla tam značka co mají jezdci. Koukala sem na něj na svého draka, tý jo tak to nedopadne dobře. Lehla sem si a dráček se přitulil ke mně, spokojeně sem usnula což by malí zázrak. Ráno sem se musela smát dráček si pochutnával na kryse a vypadal u toho hrozně legračně. Tak si holka? Ne ozvalo se mi v hlavě. Takže kluk, ano, asi bych tě měla pojmenovat viť? Ano, vypadalo to že se usmívá. Hmm takže líbí se ti jméno Smaragd? Ne. Neal Ano. Dobře budu ti říkat Neal. Pojď musíme vyrazit. Vzala sem ho a dala do brašny kde na mě koukal. Někdy u odpoledne sme zahlídly tábor Vardenů, asi se taky připravovali na válku. Před námi přistál drak, ale dalo se to čekat, protože nás už nějakou dobu sledoval. Blesk uhledně zastavil a já se postavila proti tomu muži. Vypadá jako směs elfa a člověka, ach ty uši to je děs.

"Proč přicházíš" zeptal se chladně

"Hledám útočiště před Galbatorixem a myslím, že i v boji bych byla co platná."

"Proč utíkáš před Galbatorixem?" tentokrát to znělo spíš zvědavě asi se neudržel.

"Zeptej se Safiry ta by to měla vědět." Překvapeně na mě čučel s otevřenou pusou

"Jak víš, jak se menuje?" zmučeně sem si povzdechla, on je snad natvrdlej nebo co, kdo ho v dnešní době nezná?

"Si jezdec Vardenů a ten má dračici Safiru a taky se jí na to zeptej ona to bude vědět."

Podíval se na ni pak vytřeštil oči zalapal po dechu a nevěřícně se na mě podíval.

"Ty si Dračí jezdec? sem Eragon a ty?"

"No vidíš řekla ti to naprosto správně." Podala sem mu ruku