Ekl | PS- 3. kapitola

 Tak jsem si konečně našla čas, prosím nekoukejte na chyby :D 

Probudila se, byla sem na cizí posteli, byla to postel s nebesy. Otočila sem se a hleděla do vysmáté tváře toho kluka.

"Jsi roztomilá když spíš." Ehm zrudla sem a ještě víc když sem si uvědomila, že na sobě mám pouze kalhotky a podprsenku. Že mě nevyslíkal on, prosím že neee.

"Já... no .. chtěla bych ti poděkovat za záchranu, takže děkuju." Řekla sem a snažila se vylíst. Přitlačil mě zase zpátky.

"Je pozdě večer a takhle opravdu nemůžeš domů, vyspíš se zde!" údivem jsem otevřela pusu, pomátl se?

"Ale to nejde. Já ... co by tomu řekl otec? Ne musím domů" rychle sem se zvedala, ale zase mě přitlačil zpět.

"Ne nikam ještě si se mi nepředstavila a navíc si mi pořádně nepoděkovala." Řekl a přitom mě hypnotizoval pohledem.

"No, ehm, jsem Nina a ty?" přidušeně se zasmál

"Sebastian."

"A už můžu jít?"

"Ještě si mi pořádně nepoděkovala." Otočila sem se k němu a chtěla se ho zeptat jak mu mám poděkovat, jenže on byl tak blízko!! Ruka mu vystřelila k mé bradě, chytl mě za ni a přitáhl ještě blíž, snažila sem se mu vytrhnout takže svou ruku přesunul za můj krk. Přitáhl si mě k sobě a začal mě líbat. Ani nepočkal jestli s ním budu nebo nebudu spolupracovat, jazykem mi vnikl do úst, vzápětí po tomto neoprávněném vniknutí na cizí majetek sem se mu vytrhla. Lapala jsem po dechu, kulila jsem na něj oči. Byl vysmátý a oči mu jiskřily pobavením. Vylezla jsem z postele a rychle se oblékla do oblečení. Koukal na mě a stále se usmíval.

"Zapomněla jsi? Dneska tady spíš." Aaa já nechci, kroutila jsem hlavou a snažila se zmizet. Bohužel můj smolný den ještě neskončil, pokoj byl zamčený. Ach jo já tady snad skejsnu.

"Proč se tě vlastně všichni tak bojí?" otočila jsem se na něj, ale to jsem nemněla dělat zase byl hrozně blízko.

"Proč by si řekla?" zamumlal, zatímco se nademnou nakláněl.

"Kdybych to věděla tak se neptám." Odvětila jsem suše a on se zase usmál. Sklonil se k mému krku políbil ho a pak jsem ucítila špičáky, ale nezakousl se jen jimi přejel po kůži. "Protože jsem upír a tebe jsem si vybral za nevěstu."

"Nevěstu?"

"Přesněji řečeno upírskou nevěstu."

"A v tom je nějaký rozdíl?" zamručela jsem

"Samozřejmě, když má upír nevěstu může pít jen z ní a jen ona může donosit jeho děti." Počkat on mi chce říct, že s nim budu mít děti? Ksakru vždyť je mi 17 co bych s nima dělala?         
"Odmítám na děti času dost" řeknu rezolutně
"Ale no ták" udělá na ni psí oči "přece by si mi neodepřela potomky?"

"Ještě s tebou ani nechodím a ty už chceš děti, víš co jdu spát a ty ji dělej co chceš někde jinde" řekla nakonec zalezla do postele, otočila se k němu zády a dělala že spí. Bohužel on nedal ani tak pokoj a tak celou noc odrážela útoky na svoji počestnost, když ráno vstala měla chuť ho zabít, on tomu schválně nevěnoval pozornost a krásně se usmál.

"Dobré ráno, lásko, jakpak jsi se vyspinkala? Pronesl sladce a ona opatrně chytnula polštář aby si toho nevšiml

"S radostí ti to ukážu." Řekla a hodila na něj polštář, který ho trefil rovnou do obličeje.

"Tak ty takhle." Vmžiku byl u ní a přidušoval ji polštářem zatímco ho mlátila rohem duchny. Najednou cílila, jak leží na ní a usměv mu mrzne na rtech, byl vážný a ona cítila jak se atmosféra mění.

"Měla bych odejít" špitla jsem, ale on mě nepouštěl a ani nic neřekl, dívala jsem se mu do očí a viděla jak se jejich výraz pomalu mnění sklonil se a pomalu mě začal líbat. Nevěděla jsem jestli mu mám odpovědět nebo ne, moje tělo to však vyřešilo za mě, začala jsem mu to oplácet a rozum šel někam do pryč, chytla jsem ho kolem krku a rukou mu vjela do vlasů. Bylo mi tak krásně, ucítila jsem jak se trochu zvedl aby mi mohl zajet rukou do trička, nebránila jsem se do té doby dokud nezačal šátrat po kalhotách, najednou mě to opustilo a já jsem se rychle vypařila z jeho rukou.

"Musím domů." Pronesla jsme trochu roztřeseně a dost jsem si oddychla, když souhlasil. Trochu jsem se upravila, protože jsem vypadala přesně podle toho co jsem dělala. Když mě dovedl domů trval na tom, že mě doprovodí až ke dveřím, souhlasila jsem. Jakmile jsem otevřela dveře vyběhla na mě Lucie.

"Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," řekla a už mě objímala

"Omlouvám se za to včera, ach já jsem měla takový strach," nevycházela jsem z údivu a skončila jsem s otevřenou pusou na ni zírat pak se otočila na Sebastiana,

"děkuji ti, že jsi se o ni postaral," otočila se zpět na mě

"Nino odteď jsme nejlepší kamarádky pojď se mnou." Čapla mě za ruku a dovedla mě k tátovu autu, strčila mě na sedadlo spolujezdce a někam mě odvezla, přes sklo jsem viděla jak Sebastian chytá rudou barvu, zakroutila jsem hlavou a doufala že to pochopil tak že nemá jezdit. Teď to bylo na mě, ale co to do Lucie vjelo? Půlku cesty jsme mlčeli, ale pak zase spustila.

"Ty s ním chodíš?"

"Ne" nebo jo? No to nevím to bude poněkud složitější, ale jí se svěřovat nebudu ať si říká co chce.

"Půjdeme nakoupit nějaké oblečení." Zastavila před velkým obchodním domem a vtáhla mě dovnitř za chvíli že ani nevím jak jsem byla v kabince a zkoušela šaty, zatímco mi tam Lucie házela další. Popravě řečeno jsem ten den měla dost, no vážně kdo by to do ní řekl? Ale stejně jsem se nemohla zbavit pocitu že se něco stane.