Akemi - 4. kapitola

Tak se blížíme ke zdárnému konci Akemi, už zbývá jenom trošička :D

"Hej! Tak to ani náhodou, nejsem věc jenž si můžeš přivlastnit." Začala jsem se durdit a při tom rudnout. Jestli rozhořčením nebo studem nevím a raději to ani pitvat nebudu. Deka Laxusovi však zakrývala sotva bedra, ale jemu to asi nevadilo. Za to já byla nervózní s dekou přitisknutou k sobě. Potřebovala bych sprchu, ale oblíct se bylo důležitější. Posbírala jsem svoje věci a pod dekou se převlékla. Laxus s tím tolik cavyků nedělal. Pravděpodobně se nestyděl tolik jako já. Najednou se rozrazili dveře a dovnitř vpadlo něco čoudivého a smradlavého. "Co to..." Vyšlo ze mě jen, než jsem se skácela na postel.

Prvně jsem ucítila hřejivý dotek slunce a štípání očí. Tělo jsem měla přivázané a bolavé. Otevřela jsem oči zběsile mrkajíc. Přesto jsem viděla až po chvíli. Stála jsem na hromadě roští a přede mnou byly zakuklení lidé. Všimla jsem si dalšího roští. Pootočila jsem hlavu. Na této kupě ležel Laxus. Ale proč já stojím a on leží mi unikalo. Stejně jako význam tohohle všeho. Laxus byl ještě mimo. Zvedla jsem hlavu nahoru a tak zjistila, že jsem přivázaná k nějakému kůlu. "Teď, když je velká bestie mrtvá,..." Jak originální název, "a mágové dva dny očišťování byly,..." cože? "můžeme mága obětovat i s mágyní na věčnou ochranu naší vesnice!" Vyřvával jeden ze zakuklenců. Sice jsem to moc nechápala, ale pojem obětování se mi vůbec nelíbil. Hodili na to moje roští oheň a čekalo se. Při tom se probral Laxus, zhodnotil situaci a snažil se z toho dostat. Avšak ani jeho magie nepomohla na zničení tohoto. S vykulenýma očima jsem sledovala kouř. Jak mohutní, houstne, až se objeví první plameny. Srdce mi zběsile tlouklo. Viděla jsem jak Laxus při tom vytřeštil oči. Plameny dosahovali výše a výše až jsem začala samovolně křičet. Slyšet praskání větviček a cítit žár. To bylo prostě moc. Plameny mohutněli a dosahovali výš, až olízli moji nohu. V té chvíli jsem ze sebe vydala příšerný zvuk, ale pak jsme si uvědomila, že to nebolí. Necítila jsem škvařící se maso ani nic takového. Byla jsem proti ohni odolná. Nikoli však proti kouři a proto jsem po chvíli kašlání ztratila vědomí. Probudila jsem se při kodrcání vozu. "Víla se nám probrala..." Ozval se neznámí hlas. Vyletěla jsem do sedu, ale hned zase si musela lehnout. Hlava se mi motala snad ještě hůře ne po kocovině. Přede mnou seděli dva týpci. Otevřela jsem ústa, ale nic ze mě nevyšlo. Ani hláska. "Neboj se, vezmeme tě k bylinkářce ta tě dá do kupy. Laxus to šel oznámit do cechu." "Já jsem Rogue a tohle je Sting." Sting se usmál.

"Dračí dvojčata, Akemi." Mrkl n a mě. Koukala jsem na ně. To co se dělo pak si nepamatuji, asi jsem usnula. Cesta byla dlouhá a bylinkářka do mě hned něco narvala tudíž ten zbytek mám prostě naprosto v mlze. Vím, že ti dva někdy odešli, už jsem neslyšela jejich hlasy. Bylinkářka do mě něco lila a mazala mě.... Pak jsem se probrala, nic mě nebolelo a bylo mi dobře. Postarší paní přede mnou přede mě postavila vývar a tak jsem ho hladově slupla. Teprve pak jsem promluvila. "Děkuji za vaši starost, madam." Usmála se na mě. Ale pak zvážněla. "Ráda jsem ti pomohla, mladá mágyně, ale tvůj cech je zničený a temné síly se probudily. Zarazila jsem se a vyděšeně se na ni podívala. "Víš, kde jsou? Musím jim pomoci." Posadila jsem se a čekala, až se mi domotá hlava. "Ale jistě, řeknu ti to. Jen dávej pozor, nezodpovídáš jen za sebe." Pokrčila jsem rameny, Ještě zodpovídám za cech. Vím. Hodinu na to už jsem jela vlakem směr Magnolie. Tam jsem dorazila pár hodin na to. Nad městem se vznášela krychle hlíny a mě pár chvil trvalo, než mi to došlo. To bylo to probuzení sil a mě se dělalo špatně. Proběhla jsem se a skákala a skákala. Brno jsem však uslyšela hlasy a tak jsem opatrně vykoukla zpoza nějakého křoví. Pohled mi padl na Stinga s Roguem. A naproti nim byl ON. Polkla jsem. Opravdu bych chtěla utéct. Avšak zároveň mě to i překvapovalo, že ho vidím, i když by mě to překvapoval nemělo. Vždy byl u všeho nekalého. Dva drakobijci a princ z pekla. To je mi kombinace. Povzdechla jsem si. Budu muset bojovat... A s NÍM... Vystoupila jsem jíc k nim a při tom povolíc první tajemství. Okamžitě začaly okolo mě rašit květiny. Ty ho i začali poutat. Otočil se na mě a dravě se usmál. V té chvíli jsem se cítila jako myš, která má být snězená sokolem. Setřásla jsem ze sebe ten pocit. "Maličká, konečně jdeš naplnit svůj osud? Nemusíš simě držet, vždyť víš že jsem jenom tvůj. " Kluci zalapali po dechu. "Nepřišla jsem si tě vzít. Přišla jsem tě odvést zpět d pekla." Odvětila jsem klidně, usmál se však ještě více. "Opravdu?, zlato?" padli z něho mé liány jak by nic. "Půjde tam se mnou, už tě nechci dále čekat!" Oči mu žádostivě zasvítili a mě polil ledový pot. Všechno ve mně řval, uchyl, ale já mlčela. Znovu se okolo něj začali tvořit liány a trnité ledovaté květiny. Stačilo však jedno máchnutí, aby umřeli a já odletěla na nejbližší strom. S námahou jsem se začala zvedat, když se objevil přede mnou, spojíc naše rty. Nereagovala jsem. Najednou ztuhl a odtáhl se. Jeho oči blýskali vztekem. "Cítím z tebe muže"" Zavrčel naštvaně. Takhle naštvaného jsem ho ještě neviděla. Nestihla jsem ani mrknout a už jsem znovu letěla vzduchem. Dneska si hrajeme na letadélka nebo co. Naštěstí můj let skončil Sting, jenž mě chytil jako nic. Zahleděla jsem se na něj. "Arigato." Zamumlala jsem postavíc se na nohy. S takovou mě spíš porazí. "Kluci, běžte pryč. Hned, postarám se o něj." Chtěli protestovat, ale můj pohled je umlčel. On šel zatím pomalu ke mně. Vztek z něj vycházel ve vlnách. "Druhé tajemství... Povolit!"