Akemi - 5. kapitola END

Tak a je to :D Akemi je dokončená a já doufám že se vám líbila :)

"Druhé tajemství... Povolit!" Cítila jsem jak mi tělem prochází moc a okolo mě vše umírá. Nakonec se to ustálilo i tak však byl kolo mě mrtvý kruh. Zarazil se a ušklíbl. "Už to bereš vážně? Akemi, dcero Zerefova?" Oči jsem měla tmavší, tma byla vlastně okolo mě. Znovu proti mně mávnul, ale tentokrát jsem mohla vidět cáry temnoty co vysílal. Temná magie. Magie mého otce. Zastavila jsem ji a pojmula do sebe. Hned jsem byla silnější. Uznale pokýval hlavou. V ruce se mi z temnoty vytvořil jak by meč. Udělal to samé a pustili jsme se do sebe. Nevím, jak dlouho jsme se mlátili, ale oba jsme na konci sotva stáli. Pohmožděniny, řezné rány, modřiny, byly po našich tělech. Ani magie nám moc nezbylo. Stáli jsme dva metry od sebe a zrychleně dýchali. Cítila jsem jak se mi třesou kolena vyčerpáním. Pak jsem však zaslechla hluk, hluk, který až moc připomínal hlasy Fairy Tailu. Zamračila jsem se. Neměl by mě takhle vidět. Ne s touhle mocí.  Stiskla jsem rty k sobě a narovnala jsem se. V hlavě jsem měla jen myšlenku na to, že ho musím porazit. Myslel si, že na něj zaútočím, ale já zaútočila na knihu v jeho rukou. Ta ke mně přilétla a já ji sevřela v náručí. Cítila jsem z ní teplo. No to teď nebylo důležité. "Vrať se tam kam patříš temnoto, vrať se zpět do svého domova." Vykřikla jsem ze sebe slova, jenž ho měla dostat pryč. Slova jenž byla napsaná právě na té knize.  Co bylo vyřečen se i stalo a on s křikem propadl dolů. Padla jsem na klena. Už jsme slyšela jejich hlasy blízko. Naposledy jsem vyvolala malý temný mečík a knihu rozřízla na několik částí. Ozval se při tom zvuk nelidského křiku. Ale mě už to bylo jedno. Padla jsem jak podťatá na zem. V hlavně už jenom temnota okamžiku. Jen jednu chybu jsem udělala. Nevypnula jsem tajemství, a proto se mrtvý kruh rozšiřoval a energii předával mě. Neviděla jsem ani to jak se o mě mý přátelé báli, jak mě odnesly pryč. Neviděla jsem ani to jak si mě museli předávat, protože jsem je vysávala.

Probudila jsem se do slunečného dne už zase plná energie. Všimla jsem si jak všechno v místnosti umřel a došlo mi co se stalo. Stačilo se trošku pohnout. Vypnula jsem druhé tajemství a nechala to první aby napravilo škody. V té chvíli vešel dovnitř Laxus s mister a Wendy. "Ahoj." Pronesla jsem tiše, ale mistr se hned usmál. "Dobré ráno." Laxus na mě hodil divný pohled. "Měla bys jít dolů... Někomu tam dlužíš vysvětlení, hodně jich ti dalo energii i když nemuseli. Jenom tím že tě vzali do náruče." Zrudla jsem a přikývla. Opatrně jsem vstala a s oběda šla dolů, podpíraná Laxusem, který však stále nemluvil. Byly tam, všichni a snad poprvé jsem viděla Kanu střízlivou. "Ahoj všichni, já... Já se omlouvám." Sedla jsem si, abych nespadla. Nohy mě moc ještě neposlouchali. "K včerejšku, moje magie je velice zvláštní. Vše v mém okolí umře, pokud ji použiji. Ale to je pouze druhá část, ta první zase vše oživí... Důvod proč to tak je.... No jsme sice dcera Mavis, ale můj otec je temný mág Zeref. Odmlčela jsem se vnímajíc překvapené tváře mých přátel. Nakonec to rozseknul Natsu. "A tos nám to nemohla říct dřív? Ty nejsi jako on, si spíš jako trošku přerostlá Mavis." Všichni se začali smát a znovu se jako vždy začalo slavit. Ale víte co mě už odrovnalo? Laxusův výkřik,... "Jestli na ni někdo sáhne, zabiju ho." A to mi chtěli jenom dát pití....

Doslov:

O 9 měsíců později se Akemi a Laxusovi narodil chlapec. To jakou scénu Laxus udělal asi nemusím říkat. Pojmenovali ho Izamu a Akemi se už Laxusovému majetnickému chování nebránila vlastně ani nemohla. Stala se totiž jeho ženou...